Květnový výlet s tenisem do Tunisu

"Hraješ tenis? Pojeď do Tunisu!" Řekl jednoho dne na kulečníku Martin Severa mě, Vašků Hátlovi a Jirků Kornovi.

fotofrafie k článku

"Hraješ tenis? Pojeď do Tunisu!" Řekl jednoho dne na kulečníku Martin Severa mě, Vašků Hátlovi a Jirků Kornovi. Hrajem tenis a tak jsme letěli do Tunisu. Jednalo se o experimentální africký turnaj čtyřher, vyhodnocený jako turnaj jednotlivců, pořádaný agenturou Kolumbus V.Y.P. Plánem bylo hrát a hrát a hrát tenis. Hráli se čtyřhry od rána do večera a slabší jednotlivci se měli možnost vykoupat v překrásném hotelovém bazénu. Cestovalo se s cestovní kanceláří Sunny Days, která se zabývá právě zájezdy do Tunisu. Že se budeme smát od rána až do večera a pak zase do rána, zajišťovala samotná hráčská sestava. Jména jako Luděk Sobota, Jirka Korn, Martin Severa, Milan Šimáček, Ota Balage byla zárukou neustále dobré nálady. Proto ani ostatní hráči neměli strach o to, že by se měli nudit. Jirka Hrala, Mirek Langr, Vašek Hátle, Jirka Tůma a Pavel Kosař se pilně připravovali na tento africký turnaj. Proto když se zvedlo letadlo Tuniských areolinek z Ruzyňského letiště a nabralo kurs Afrika, všichni se těšili.

vitezove-tenisoveho-turnaje

Že bude legrace, to se poznalo hned na Ruzyňském letišti. K překvapení všech se ve dveřích odbavovacího prostoru objevil reptající Luděk Sobota, eskortovaný letištními celníky do prostoru zavazadel. Hlasitě nadával Martinu Severovi, že ztratil letenku. Eskorta jej zmateného vedla letištní halou, Luděk se chtěl probojovat do Tunisu na letenku Milana Šimáčka. Nakonec se zjistilo, že si letenky nechtěně vyměnili. Odstartovali jsme, klepající letadlo nás vyvedlo do výšky 2800 metrů a hurá do Afriky. Po půlhodince letu přišla velmi očekávaná chvíle, svačina!!! Hladově jsme vyhlíželi Tuniskou letušku se známým vozíkem plným dobrot. Protože jsem letěl podruhé v životě, tedy po osmi letech, nic jsem si nepamatoval. Nechal jsem se od Jirky Korna poučit: toto je cukr, toto smetana do kávy atd. Přinesli kávu, osladil jsem si jí a dal tam smetanu. Pozdě jsem zjistil, že Jirkou označená smetana je ve skutečnosti salátová omáčka. Vedle mě seděl Vašek Hátle a zrovna hledal smetanu do kávy. Bez uzardění jsem mu poradil pytlíček s omáčkou a pak jsem se spokojeně díval, jak si to tam vymačkává. Oba jsme, ale ochucenou kávu s chutí vypili, nebylo to špatné. Zatleskali jsme pilotovi za měkké přistání, nasedli do autobusu a za hodinku byli v překrásném paláci nazvaném hotel Savana. Pobyt byl vynikající, jak jsem předeslal, hrál se tenis. Hráli se dva velké turnaje, koupalo se, jeden večer se hrál i kulečník. Nastoupili proti sobě dvě dvojice, Korn-Hátle a Severa-Halamka. Hrálo se na specielně vybaveném Španělském stole SAM Billiards. Specielní výbava spočívala v dřevěné desce místo břidlicové a specielní sadě skoro dřevěných koulí. Tága byla velmi pružné laminátové tyče, na konci obalené něčím, co vzdáleně připomínalo zbytek kůže. Na první pohled bylo patrné, že toto tágo nikdy nepoznalo křídu. Z vlastní zkušenosti vím, že se dá nahradit otřením o omítku. Zde však byla omítka velmi tvrdá a nedrolila se. Tudíž nešlo namazat. Navíc jsme museli chvíli tápat, podle počtu a barvy koulí, co zde hrají za hru. K dispozici byli tři jedničky koule, dvojka, dvě trojky, a pak koule 7, 13, 14 a 15! Ano pouze deset koulí. Nicméně jsme se pustili za jeden dinár (cca 25,-Kč) do hry. Ať hráč zahrál jakkoli, bílá vždy končila v prostředku stolu, kam byla překližková deska prohnutá. Nebudu psát o tom, kdo klání vyhrál, důležité je, že to byl jediný kulečníkový zážitek v Tunisu. Tenis se hrál formou turnaje dvojic, každý hrál s každým ve dvojici a vyhrát měl ten, kdo získá nejvíce jednosetových vítězství. Po skončení tohoto turnaje se složili dvojice hráčů podle klíče nejsilnější s neslabším a hrál se pavouk. Pět dnů tenisu, nádherná dovolená. Na konci pobytu fantastický výlet do srdce Hammametu, pevnosti Medina. Již cesta taxíkem byla velkým dobrodružstvím. V jednu chvíli jsme předjížděli jiný taxík, ve kterém seděl Pavel Kosař a Láďa Sysel. Otevřeným oknem jsem udělal posměšné gesto, vztyčený prostředníček vyvolal reakci ne u pasažérů, kam byl směřován, ale u tuniského řidiče. Vznikla rely Tunis, řidič druhého vozu se rozhodl, že nás předjede, řidič našeho vozu se rozhodl, že se nenechá předjet. V úzkých uličkách jeli polorozpadlá auta asi 50 kilometrovou rychlostí. Cyklisté jen tak tak stačili uskakovat, cestující soupeřícího taxíku vypadali, že se každou chvilku dovíme, co jedli. Zarputilí řidiči se vytlačovali ze silnice, proběhla i jízda po chodníku. Nakonec nikdo nevyhrál, my jeli doleva, oni doprava. Přežili jsme! Moc jsem se chtěl podívat dovnitř pevností, prý tam je vyhlášený trh. Jirka Korn a Vašek Hátle mě od toho zrazovali. Chtěl jsem koupit svým nejbližším nějaký ten dárek z cesty. Nakonec ustoupili mým žadonivým prosbám a tak jsme vyrazili. Hned za bránou do mě vrazil mladý Tunisan s vozíčkem plným pražených oříšků v cukru. Trefil se mi přímo do mé pečlivě pěstované pupeční kýly, můj bolestivý předklon bral jako pozdrav a poklonil se také. Než jsem se nadál, začal mi do bolestí zkřivených úst sypat oříšky. Nějaké jsem polkl, nějaké rozkousal. Pak natáhl ruku se slovy: "one dinár". Dal jsem mu dinár a narovnal se. V tu chvíli mě popadl jiný obchodník a tlačil do svého obchodu. Nejdříve sondoval odkud jsem. Když jsem vykoktal že jako Česko, hned mi připomněl, že se osobně zná s fotbalistou Nedvědem a má doma několik stovek CD s Karlem Gotem. Nakopnutím do mé holeně mi připomněl, že sám hrál rovněž fotbal. Pokroucený jsem stál v malém krámku, plném něčeho a nevěděl jsem si rady. Náhle mi do oka padl stříbrný náramek. Jen jsem se k němu sklonil, prodavač jej vzal do ruky a řekl že chce tři dináry. Teda tak jsem mu rozuměl. Zdálo se mi to drahé i když jsem podle jeho gestikulace poznal, že jsem špatně pochopil číslovku. Nechtěl tři, ale třicet. Chtěl jsem si to rozmyslet, ale on se rozhodl, že mi jej prodá. Během chvilky, kdy já jsem jenom říkal: "ne" slevil na pět dinárů a náramek mi zabalil do papírového pytlíčku. Chtěl jsem si prohlédnout, celou jeho nabídku, ale nešlo to, neustále mi pod nos strkal náramek. To jsem byl pouze za branou pevnosti. Rozhodl jsem se, že krámek opustím, prodavač se na mne vrhl a začal zřejmě vysvětlovat, že mi něco musí prodat, jinak by byl špatným obchodníkem. Já už, ale nic nechtěl. Jediné co jsem chtěl bylo pryč. Prodavač si stoupl do dveří a roztáhl ruce. Přes jeho rameno jsem viděl Vaška Hátleho, sedícího na jakémsi parapetu, pusu od ucha k uchu a rukama dělal to světoznámé gesto, kdy si přejížděl jedním ukazováčkem druhý. Ano dělal "kiš kiš". Prodavač mě nechtěl pustit, použil jsem fintu, ukázal jsem, že chci koupit něco velkého v koutě prodejny. Prodavač okamžitě nechal dveře dveřma a běžel pro ten výrobek. V tu ránu jsem jako malý harant vzal nohy na ramena a pryč. Hned venku mě však za ruce popadli dva další obchodníci, každý mě táhl do svého krámku. Vysvobození přišlo nečekaně rychle a úplně odjinud. Vyběhl tlustý obchodník s náramkem a pustil se do těch dvou. Nejprve mi osvobodil ruce a pak se začal s nimi hádat. Vašek s Jirkou v úplném klidu, se mě ptali jestli nepůjdem dál, když jsem nic nekoupil. Z pevnosti jsem utíkal jako první. Hned vedle byla nádherná kavárna, tam jsem složil své zmožené tělo a u kávy hleděl na hladinu moře. Ve večerním oparu jsem sledoval nádhernou scenérii Tunisu a situace, které se přímo vybízeli k vyfocení. Zajímavá Tunisanka, která si se svým přítelem sedla vedle nás, její plné rty volaly po fotografii. Pak dvě účastnice zájezdu Jarka s Táňou v poklidu konzumovali kávičku, když k nim přistoupil malý chlapec a nabízel květiny. Slušně poděkovali, chlapeček však byl neodbytný. Navíc začal být dotěrný i k jejich kabelkám. Nakonec situace vyhrotila, že mu Táňa zvýšeným hlasem vysvětlila, aby je už nechal na pokoji. "To je malér" prohlásil Vašek Hátle. Vysvětlil, že v Tunisu je dítě skoro posvátné a že na něj nesmí nikdo vztáhnout ruku nebo křičet. Upozornil mě na reakci přítomných Tunisanů. Při reakci Táni, všichni náhle zmlkli a jejich rysy nápadně ztvrdly. Situace byla hrozivá, ale Táňa jakoby si byla vědoma možných potíží, dala chlapci dinár. Náhle se začali Tunisané opět bavit, napětí zmizelo. Chlapec dál obcházel stolky a nikdo už na něj nekřičel. Ani ti, kteří si všimli, jak jim ukradl čepice. Ano chlapeček nakradl během chvilky asi jedenáct kšiltovek. Vyprávěla Pavla Severová, jak procházeli se synem jednou jeden trh. Malý chlapec je lákal do krámků, když neuspěl nakopl syna do nohy. Ten ho chtěl praštit, pak si ale všimli sedmi výrostků, kteří evidentně sledovali, jak se zachovají. Radši mu dali dinár a byl klid. Vašek Hátle je člověk, který když někam cestuje, přečte si všechnu dostupnou literaturu o dané zemi. Jednou u snídaně nám sdělil, že prý Tuniské mouchy startují dozadu, české dopředu. Nakonec se nám podařilo jednu Tuniskou chytit. Pak všichni u stolu sledovali, kam bude vzlítat. Skutečně startovala dozadu, jen si jsem nevyzkoušel, kam startuje naše moucha. Jirka Korn oslavil v Tunisu své 54 narozeniny. Srazili se stoly, pilo se a hodovalo. Proběhl i dort a šampaňské. Popřát přišla i neznámá kočička, která jakoby věděla, jak má Jirka rád pelichající zvířátka. Někdo jej požádal, jestli by nezazpíval. Než se Jirka stačil vyjádřit, ozval se Luděk Sobota. Zastal se ho, prý to je nejhorší, že když někde sedí zpěvák, chtějí lidi aby zpíval. Každý zpěvák si rád odpočine. To je prý to samé, že když si on někde sedne a lidi chtějí, aby jim vyprávěl nějaké historky a on nemá náladu. Nadechl se a začal vyprávět neutuchající proud neuvěřitelných historek, při kterých jsme se váleli smíchy po stole. Po hodině a půl si Luděk sedl a my jsme si konečně odpočinuli. Po pěti dnech jsme opět byli na letišti. Luděk Sobota si nespletl letenku a tak se dalo říci, že bude klid. Po projití Tuniské letištní kontroly a následném zasednutím do kavárničky přišel malý šok. Vašek Hátle něco hledal v ledvince, když zjistil, že si v ní zapomněl obrovský zavírací nůž. Ano, prošel rentgenem a teď seděl na letišti, odbaven a s velikým nožem. Odlet dostal příchuť napětí a nebezpečí. Dva zamilovaní čeští turisté poprosili Jirku Korna, jestli by se s nimi vyfotil. Dělal jsem náhodného chodce a nabídl jim beze slova, že je s Jirkou vyfotím. Ve chvíli, kdy se narovnali před fotoaparát a začali se usmívat, já se otočil a s fotoaparátem jsem rychlým krokem odcházel pryč. Mladík vypoulil očka, chvíli nechápavě zíral a pak se na mě rozeběhl. Chtěl mě udeřit, zachránil mě Jirka Korn, řekl jim, že jsem jeho kamarád a tato akce je můj přiblblý vtip. Zamilovaní pochopili, vraceli se z Tunisu a tak by se nedivili, že jim někdo krade fotoaparát. Nastoupili jsme do letadla, podřimoval jsem a zároveň přemýšlel. Bylo to moc pěkné, nicméně, jsem rád, že jsem se narodil Čechem a v čechách. Jsem rád, že tu v klidu bydlím, že mám svou rodinu, práci a svůj kulečník. Probudil jsem se, přistáli jsme, přišel potlesk pro pilota a byl konec. Krásný výlet, vřele doporučuji!

Pavel Halamka