Výherní automaty - 100 let historie v Evropě a v českých zemích
Evropa - Od mechaniky k elektronice

Z evropské mapy výrobců výherních automatů:

České země

I. etapa: 1918-1990
Jak vypadaly tehdejší herny
V hernách se nacházel obvyklý přístrojový mix, tj. flipry a výherní automaty v počtu přibližně 10 kusů na hernu. V Praze tehdejší doby provozovaly větší množství heren různé podniky, družstva a sportovní kluby. Výjimku ze strojového vybavení tvořila hlavně herna v Luxoru, kde se již v té době objevily první anglo-americké přístroje. Podle neověřených pramenů se mohlo jednat o americké stroje Bally.

Pohled do herny ve Slovanském domě

V posledních měsících r. 1969 se do Československa přivezlo kolem 200 kusů úplně nových elektromechanických anglických přístrojů firmy Bell-Fruit s názvy INTERNATIONAL CLUB, WILD CAT, MULTIPLIER, SILVER TAUKARD, THREE ALIKE a EACH WAY. Dovezly se však i zcela nové mechanické přístroje Jubilee z Austrálie. Bell-Fruity měly programovou hřídel a obdobný vnitřní systém jako již popsané automaty. Jejich vhazovače byly mechanické, vyjímatelné a u mincí rozlišovaly jen průměr, váhu a magnetismus. JUBILEE se svou konstrukcí nejvíce blížil americkým pákovým přístrojům, o kterých detailně píše Marshall Fey v prvních kapacitách. Jubilee měl tři válce s ovocnými symboly a hlavně s pákovým roztáčecím mechanismem. Mechanika přístroje byla ocelová, skříň tvořil hliníkový odlitek, páka byla z kvalitní oceli. Každý válec měl standardní počet dvaceti obrázků. V Čechách se Jubilee vyskytovaly ve dvou variantách - jedné na mince a druhé na žetony, které byly součástí dodávky. Jubilee na mince přicházely ze zahraničí již přizpůsobené na tehdejší československou měnu a vhazoval se jen jeden typ mincí - koruny. Žeton mohla obsluha směnit rovněž jen za jednu korunu. Vizuálně se Jubilee od Bell-Fruitů lišily takzvaným barovým provedením bez podstavce. Jejich naprostou zvláštností a novinkou byla zabudovaná elektromechanická počítadla vhozených a vyplacených mincí, jak je prakticky známe dodnes. Hlavní výhra se vyplácela v žetonech ve výši 10, 100 a 200 Kčs, takže přístroje měly i počítadla žetonů. Jubilee na rozdíl od německých Rotamintů pracoval se zpožďovacím hodinovým strojkem, jehož funkci lze stručně popsat asi takto: pákou se jediným pohybem natáhla silná pružina, pomocí vačkových mechanismů se odblokovalo stavění válců, západkový mechanismus roztočil válce a hodinový strojek je prostřednictvím vaček postupně zastavoval. Poté kontrolní páky zjišťovaly sestavu na výherní lince a v případě výhry prostřednictvím západkových mechanismů odblokovaly vyplácecí segmenty, které úměrně výší výhry vyplatily stanovený počet mincí. Základní výhra byla do 20 Kčs, hlavní výhra 20 Kčs plus kasička naplněná mincemi v předním zásobníku. Takže celková výhra v korunovém provedení dosahovala asi 160 Kčs a v žetonovém 240 Kčs. Vcelku však měly mechanické přístroje asi pětkrát vyšší poruchovost než mají ty současné.

Vhazovače v Jubilee tvořily integrální součást přístroje, nedaly se vyjímat, pouze otevřít a vyčistit. Rozlišovaly jen průměr a magnetismus, byly tedy jednodušší než u Bell-Fruitů. V přístrojích se proto objevovalo velké množství napodobenin mincí nebo žetonů. Přístroje mimo Prahu prokazatelně hrály i v Hradci Králové, v tehdejším Gottwaldově a Otrokovicích.

Vítězí čistý socialismus
Provozování automatů muselo být zapsáno v zakládací listině organizace, v níž zřizovatel určoval provozování jako jednu z hospodářských činností. K této činnosti nebylo zapotřebí žádné schvalování ani osvědčování automatů nějakou technickou státní institucí (jako např. EZÚ nyní), ale většina provozovatelů dbala na bezpečnost provozu tím, že zajistila tzv. "výchozí revizi". Zásadní změnu do chování provozovatelských subjektů vnesly v r. 1973 dva předpisy, které upravovaly provozování výherních automatů. Jednalo se o zákon České národní rady č. 37/1973 Sb. ze dne 12. dubna o veřejných sbírkách a o loteriích a jiných hrách a vyhlášku ministerstva financí České socialistické republiky č. 61 /1973 Sb. ze dne 31. května, která stanovila podrobnosti o loteriích a jiných podobných hrách.

Jubilee ze sbírky Ladislava Elmera

Z obsahu obou předpisů vyplývalo, že samostatná právní úprava provozování výherních automatů neexistovala, protože tento pojem se v předpisech vůbec neobjevoval. Neexistovaly žádné technické parametry, požadavky na bezpečnost, hru jako takovou atd. Přesto oba předpisy v souvislosti s utužováním politické situace na začátku 70. let znamenaly výraznou změnu a konec liberálnějšího přístupu k provozování výherních automatů. Způsobil to především §1 vyhlášky o použití výtěžku z loterií na obecně prospěšnou činnost, podle kterého organizace, jež nemohla prokázat jmenovaný důvod své činnosti, zcela ztrácela motivaci, proč se provozování vůbec věnovat. Vyprodukované prostředky v organizacích, kde se výtěžek kvalifikoval jako "na obecně prospěšné účely", mohly sloužit např. na mzdy či chod herny, ale nikoli k nákupům náhradních dílů a nových strojů. Bez devizového krytí navíc nemohl být nákup ani uskutečněn. V r. 1973 Národní výbor hl. m. Prahy vydal vyhlášku, jíž prakticky omezil dovoz a razantně stanovil, že stávající přístroje jsou již jen "na dožití". Čistý, kapitalismem neposkvrněný socialismus tak měl být zachován.

Provozovatelé situaci samozřejmě řešili po svém, aby skutečný konec co nejvíc oddálili. Především samovýrobou náhradních dílů a "kucháním" starých přístrojů zajišťovali vše potřebné. Výroba přístrojů samozřejmě vůbec nepřicházela v úvahu. U automatů podle Havlíkova průmyslového vzoru se maximálně vyměnil kus za kus, aby se to nepoznalo. Z hlediska dnešního provozování je pozoruhodná evidence přijatých finančních prostředků, z níž by dnešní (liberální!) úředníky jímala hrůza. Počet požadovaných dokumentů potřebných k podchycení relativně vysokých finančních prostředků, které tímto podnikáním protékaly, byl nízký. Finanční operace se řídily jen předpisy o účetnictví. Uředníci tuhého socialismu jako by naprosto neproblematicky chápali, že výherní automat je přístroj, který budou chtít hráči nějak obelstít. Brali v úvahu fyzické útoky na něj, výskyt falešných či cizozemských mincí a různých mincových náhražek. Interní předpisy jednotlivých provozovatelů přímo stanovily hranici rozdílu mezi fyzicky z pokladny vybranými mincemi a jejich evidencí počítadly. V této době mohl činit až 10 promile.

Jak vyzrát na štěstí
Určitě již od samého začátku provozování výherních automatů kdekoli na světě se hráči pokoušeli nějakým nelegálním způsobem ovlivnit získání výher. Nejinak se dělo za českého socialismu. Všechny dosud vyjmenované anglické přístroje dovolovaly vrtání skříní se snahou zastavit pohyby válců ve výherní pozici jehlicí nebo drátem. Pokud se to pachatelům podařilo, bylo vyhráno - automaty vyplatily opakovaně! Četnost takových napadení byla vysoká, a tak se přístroje za provozu vnitřně oplechovávaly. Při dalším dost běžném způsobu ovlivňování automatů se mince vhazovaly na vlasci a vytahovaly zpět zároveň se spuštěním hry, což umožňovala tehdejší technická úroveň vhazovačů. A jak se postupovalo, zjistilo-li se napadení automatu? Při chycení pachatele se pořídil komisionální zápis, přístroj byl opraven a pachatel samozřejmě potrestán. Za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví mu hrozilo až 15 let vězení.

Časy se pomalu, ale přece mění

Multiplier Bell-Fruit ze sbírky Ladislava Elmera

Rok 1975 znamenal nečekanou změnu, když se proti všem přijatým zákazům přivezlo několik desítek přístrojů firmy Bell-Fruit zn. MULTIPLIER, které umožňovaly hru za 1 až 5 Kčs, přičemž maximální výhra se pohybovala podle vložené částky mezi 200 až 1 000 Kčs. Multiplier měl skříň z dřevotřísky a ozdobné kovové rámečky z hliníku, čímž se blížil současným modelům. Od předchozích přístrojů se kromě výše výher lišil počtem čtyř válců a vyplácel zprava i zleva. Byly to velmi oblíbené stroje jak hráčsky, tak provozovatelsky. Při vhodném umístění dokázaly udělat tržbu přes 30 000 Kčs měsíčně - po 1 Kčs za hru. Multipliery provozovaly všechny zmíněné subjekty.

Elekromechanický Multiplier měl na válcích stírací plíšky, dalo by se říci hrabičky, které po nich běhaly, po jejich zastavení elektrické obvoby zkontrolovaly, zda jsou válce ve výherní pozici, a určily, o jakou výši výhry se jedná. Přístroj rovněž ovládala programová hřídel. Výhernost se dala v malém rozsahu regulovat četností dosažení hlavní výhry. Elektromechanicky se potom mohlo ovlivnit i dosažení hlavní výhry. Vhazovač Multiplieru byl standardní mechanický a hlavně vyměnitelný, a servisní technici tak mohli nastavit typ akceptace příslušných mincí. Multipliery měly zabudována též elektromechanická počítadla vhozených a vyplacených mincí tak jako později provozované přístroje. Zatímco německé automaty používaly k napájení přímo síťové napětí 220 V, což by podle dnešních předpisů nebylo vůbec možné, anglické měly všechny součástky napájeny 48 V AC - tedy střídavě. Multiplier byl velmi atraktivní, na rozdíl od německých přístrojů s dlouhou dobou hry i výrazně akčnější. Hlavní výhra se vyplácela v žetonech po 100 Kčs. Obvykle provozovatelé umísťovali v herně jen jeden kus tohoto velmi žádaného přístroje. Složitější právní úprava a vyhláška NVP způsobily problémy především těm provozovatelům, kteří neměli dostatečně fundovaný technický personál, protože při sebemenší poruše bylo nutné přístroj odstavit. Přežívali ti, kteří měli technické zázemí běžné firmy.

<< minulý díl

pokračování příště >>