Výherní automaty - 100 let historie v Evropě a v českých zemích
Evropa - Od mechaniky k elektronice

Z evropské mapy výrobců výherních automatů:

České země

I. etapa: 1918-1990
Zmrtvýchvstání Forbesu
Někdy kolem roku 1966, kdy se zvýšily možnosti žít na "volné noze" a později i soukromě podnikat v určitých oborech a mezích, se Ladislav Elmer - tehdy třiadvacetiletý - seznámil s Petrem Havlíkem. A též s pány Bergrem a ing. Hlávkou, který v 50. letech emigroval do Německa, kde vlastnil nějaké restaurace. A právě ing. Hlávka všechny uvedené muže informoval o tom, že ve svých restauracích provozoval výherní automaty a že by to byl dobrý kšeft i tady, v Čechách. Proto se všichni rozhodli, že si přístroje opatří a pokusí se o jejich provoz. Petr Havlík o věci něco věděl, byl přece zástupcem Vaňkovy továrny a kromě toho s bratrem za tzv. první republiky provozovali automaty v Karlových Varech. Takže se výroba mohla rozjet. Jednalo se o čisté mechanické přístroje, jejichž funkce již známe. Hrací desky se na základě přihlášeného průmyslového vzoru začaly vyrábět v Laboratořích filmového studia Barrandov, protože jen tam byli dennodenně zvyklí na kusové zakázky a hlavně variabilní zadání pro účely filmu. Skříně se vyráběly v truhlárně v Sobotce, která již tehdy patřila soukromému podnikateli, který samozřejmě měl zájem na rozšíření výroby. A co bylo nejdůležitější - jeho aktivita nepodléhala žádným výrobním plánům. Nový přístroj nemusel být nijak ověřován žádným státním orgánem a byl určen rovnou k provozování na základě povolení, které vydalo přímo Ministerstvo financí. Výrobce přístroje nijak nepojmenoval, lidově se jim v duchu prvorepublikové zábavy říkalo "forbesy".

Ladislav Elmer dokončil v roce 1964 střední všeobecně vzdělávací školu a šel se do Tesly vyučit frekvenčním mechanikem. V roce 1965 byl Teslou Strašnice vyslán na strojní fakultu ČVUT Praha, neboť podnik měl zájem vytvořit si strukturu odborníků pro výrobu televizních přístrojů. Po dvou letech studií zanechal a našel si práci u Pražských restaurací v závodě Technické služby, kde se staral o elektrotechnická zařízení - prodejní automaty a jukeboxy.

Jak se hrál nový forbes
Hráč vhodil minci do mincovního otvoru, který minci rozlišoval jen průměrem, otvor omezoval větší tloušťku mince. Když mince propadla do "cvrnkacího" mechanismu, měl hráč možnost vyzkoušet si svou dovednost tím, že se silou snažil nasměrovat minci do výherních otvorů. Jestliže se mu to nepodařilo, skončila mince v lyžinách zásobníků prémií. Když se trefil, mince uvolnila západkový mechanismus a určitý počet mincí podle otvoru, do kterého mince spadla. Výhra se poté vysypala do misky ve spodní části přístroje.

Éra provozování
V té době se do Československa dováželo i použité průmyslové zboží, byl nedostatek devizových prostředků, na všechno se stály nekonečné fronty a skutečný Západ připomínaly jen prodejny podniku zahraničního obchodu Tuzex. Pro ty, kdo tuto dobu nepoznali, je třeba připomenout, že za socialismu byla cesta za západní hranici většinou nedosažitelným snem tisíců obyčejných Čechů, i když rok 1967 již předcházel změnám. Cesta zpěváka Karla Gotta do Las Vegas, centra hazardních her a symbolu prohnilého imperialismu, byla něco nevídaného neslýchaného. Zhruba ve stejné době se v Praze objevilo šest automatů německé výroby NSN Automaten pod názvem ROTAMINT. Jednalo se o přístroje ROTAMINT GOLD SILBER a EXCVISIT. Čtyřka Elmer-Havlík-Berger-Hlávka se rozhodla, že dovezené přístroje budou v Praze provozovat. Nejtěžší část činnosti - servis strojů a jejich předělání na tuzemskou měnu - měl zajistit Ladislav Elmer. Protože tehdy nebylo možné založit společnost čtyř soukromníků, provozování musela zaštítit již existující sportovní organizace, neboť výtěžek z provozu automatů směl být použit jen na obecně prospěšnou činnost, již tehdy tělovýchova byla. V prvopočátku šlo o Slavoj Vyšehrad, Slavii Praha, Spartu Praha a podobné sportovní kluby. Základem provozu byl již zmíněný přístroj německé výroby Rotamint, elektromechanické zařízení určené k zavěšení na zeď. Přední stěnu tvořilo sklo s výherním štítem v němčině, bez jakýchkoliv úprav. Přístroj byl přibližně 80 cm vysoký, 60 cm široký a cca 25 cm hluboký.

Havlíkův Forbes ze sbírky Ladislava Elmera

Mechanický vhazovač mincí uměl "tárovat", tj. rozeznat mince podle váhy a velikosti, a dokázal zjistit magnetismus, přestože tehdejší československé mince nebyly magnetické. Vhazovač uměli hráči "oblbnout" tzv. "pucnou", tj. vyděrovaným kroužkem z přibližně stejného kovu a rozměru jako mince ke hře. Po vhození mince se všechna kola (nikoli válce) roztočila a pak se zastavovala. (Zatímco z válce vidíme jen část, protože jeho osa je rovnoběžná s tělem přistoupivšího hráče, u kol je jejich osa na tělo hráče kolmá a vidíme vše, co je na kolech vyobrazeno). Po jejich zastavení došlo k jejich průměru, což určilo výhru. Maximální výhra na Rotamintu činila 10 Kčs. Celý přístroj byl řízen programovou hřídelí, což je podobné zařízení jako u semaforu. Je to prakticky vačková hřídel se spoustou kontaktů. V té době neexistoval žádný přepis upravující technické parametry, především výhernost automatů. Rotaminty ji měly asi 60%, nynějším předpisům by nevyhovovaly. Doba hry byla samozřejmě daná rovněž programovou hřídelí a činila kolem 30 vteřin, což je pro hráče mimořádně dlouhá a z našeho dnešního pohledu nezajímavá doba. Při hře se hřídel musela vždy otočit o 360 stupňů a výhru kontroloval přístroj až následně. Lidově řečeno - šlo o kolo štěstí, které známe z každé české pouti.

Původně se samozřejmě do Rotamintu vhazoval desetifenik. Symboly na přístroji byly ve finančním vyjádření, ovšem pochopitelně v markách, takže zastavilo-li se kolo se symbolem velké jedničky - byla to jedna německá marka, ale pro našeho hráče 10 Kčs. Malá desítka se rovnala 10 fenikům, pro nás 1 Kčs. Pro hráče tedy platil přepočítací kurs jedna ku deseti, stejně jako kurs černého trhu u pouličního devizového dealera, tzv. veksláka. Automat Rotamint upravil Ladislav Elmer na vhoz 1 Kčs. Pro informaci - plný automat mohl obsahovat až 3000 Kčs, sumu odpovídající velmi dobrému měsíčnímu výdělku. Přístroj peníze nepočítal, ale vážil a jen odborník věděl, že 1000 Kčs se pro účely zjištění tržby rovnal 4 kg. Repase nedělala žádný problém. Horší to bylo se servisem, protože nové náhradní díly nešlo prakticky zajistit. Udržovalo a opravovalo se typicky socialistickým způsobem - rozebral se stejný přístroj na součástky a všechno se využilo. Jiná možnost neexistovala. Protože se socialismem spojujeme neustálou kontrolu a dohled nad vším a všemi, zdá se udivující, že Rotaminty neměly žádná počítadla vložených a vyplacených mincí. Jediné opatření, jak zajistit splnění účetních předpisů, byl komisionální výběr, což odpovídalo tehdejším předpisům o inventarizaci. Protože se u nás dlouhá léta nehrálo, hráči si Rotaminty velmi oblíbili a jeden automat dokázal za rok vydělávat i několik set tisíc korun. Důvod vysokých tržeb spočíval jednak v nízkých počtech přístrojů, jednak se jednalo o technickou novinku oproti čistě mechanickým "forbesům". V uvedeném roce 1967 se přístroje provozovaly především v hernách Luxor na Václavském náměstí, na Národní třídě v restauraci Vagon-Metro a ve Slovanském domě. V této době dosáhl počet výherních automatů v celé Praze přibližně 100 kusů. Věk hráčů musel dosahovat 18 let, což byla obecná hranice zletilosti. U vchodu do herny seděla obsluha, která měnila papírové za mince a bránila vstupu osobám nesplňujícím věkový limit. Uvedený druh zábavy měl příchuť kapitalismu a velmi se líbil. Automaty začaly expandovat i do jiných měst - Brna, Karlových Varů a Hradce Králové.

Automaty měly rozměry uvedené v průmyslovém vzoru. Byly vyráběny z dýhované laťovky, v čelních dveřích s obyčejným okenním tabulovým sklem bez jakýchkoli bezpečnostních úprav. K výrobě se použilo většinou jen to, co se nabízelo běžně v obchodech - zámek k psacímu stolu, klavírové panty a podobně. Podle průmyslového vzoru Petra Havlíka bylo vyrobeno asi 50 přístrojů.

Automaty měly rozměry uvedené v průmyslovém vzoru. Byly vyráběny z dýhované laťovky, v čelních dveřích s obyčejným okenním tabulovým sklem bez jakýchkoli bezpečnostních úprav. K výrobě se použilo většinou jen to, co se nabízelo běžně v obchodech - zámek k psacímu stolu, klavírové panty a podobně. Podle průmyslového vzoru Petra Havlíka bylo vyrobeno asi 50 přístrojů.

Začínající inovace
V letech 1967-1969 tedy technický park výherních automatů tvořily jen mechanické "forbesy" z barradovských dílen a německé Rataminty. Zhruba ke konci roku 1969 se začaly vozit další typy německých použitých automatů, jako např. DUPLOMAT, TREFF KRONE, SUPER KRONE a DOPEL KRONE. Přístroje se deklarovaly nejen jako výherní automaty, ale také jako měniče drobných. Princip hry se od Rotamintů lišil, neboť se jednalo o válcové a nikoli kotoučové přístroje. Automat se zavěšoval na zeď a rozměrově i materiálově se s Rotaminty prakticky shodoval. Nové automaty měly prémiový systém, takže teoretická výhra mohla dosáhnout až neuvěřitelných 100 Kčs! (Pro porovnání - v té době stály džíny 40 tuzexových korun, což bylo 200 Kčs v přátelském kursu.) Když se podařilo "chytit" hlavní výhru, dostal hráč 10 prémiových her, přičemž jakákoli výhra činila vždy 10 Kčs. Uvedené přístroje byly rovněž elektromechanické, vybavené programovou hřídelí. Princip výhernosti strojů určovala sestava symbolů na jednotlivých válcích a jejich kombinací. Výhry na přístrojích Doppel Krone atd. se uváděly jednak ve finančním vyjádření, jednak v symbolech s finančním vyjádřením přímo na skle automatu. Uvedených typů však nebyl dostatek. Provozování výherních automatů se jako "nový" způsob podnikání a zábavy zalíbilo i dalším provozovatelům, např. v Praze podniku Národního výboru hl. m. Prahy - Pražským lázním, které se rozhodly vybavit svá zařízení novými modely. Pražské lázně se specializovaly na malé herny, např. Na Moráni, Vinohradské třídě, Dejvické třídě, Na Červeném vrchu atd.

<< minulý díl

pokračování příště >>