Výherní automaty - 100 let historie v Evropě a v českých zemích
Evropa - Od mechaniky k elektronice

Z evropské mapy výrobců výherních automatů:

České země

I. etapa: 1918-1990
Patentová ochrana
Materiály Patentního úřadu Republiky československé dosvědčují, že některé hry byly chráněny, ovšem až poté, co se v restauracích a hostincích začaly objevovat první forbesy. Z podmínek tehdejšího právního řádu však vyplývalo, že pokud by byl zájem, mohly být jednotlivé výrobky chráněny. Patrně však byly automaty chápány jen jako určitý druh zábavy a jednotliví výrobci na masovou výrobu a ovládnutí trhu jako v Americe vůbec nepomýšleli.

První zmínka Patentního úřadu Republiky československé o výherním automatu je až z 9.června 1927, kdy Franz Fuchs z Dortmundu přihlásil svůj patent na "vrhací hru kuličkovou". Před tímto datem se v r.1919 sice objevila žádost firmy Automat Industrie Gesellschaft Vídeň na závodní hru dostihové typy, ale z technického nákresu a popisu hry vyplývá, že se výherní automat nejedná. Předmětem vynálezu pana Fuchse byla hra, u níž

kulička vržená po dráze byla vedena ke kotouči uváděnému motoricky v nepřetržité otáčení. Podle vynálezu osobou řídící hru je páka k pohánění kuličky po každé ukončené hře uvedena do počáteční polohy napětím pružiny spojené s touto pákou. Příslušné ústrojí je umístěno pod deskou stolu, pod níž je též umístěna trubka, jíž kulička probíhá.

Z přiloženého nákresu by se dalo soudit, že se jedná o obdobu dnešního zábavního přístroje zvaného flipr (flipper), ale protože nákres je jednoznačně ruletou, zdá se, že šlo o snahu pomocí patentových práv zamezit konkurenci ve výrobě podobných přístrojů, a část dokumentace hovořící o výherním přístroji úmyslně chybí. Je nepochybné, že se na přístroji prováděly sázky a jednalo se tak o výherní automat, neboť poslední věta patentového spisu oznamuje, že tabule d1 je určena k sázení hracích známek.

I z dalších patentových spisů je patrné, že přihlašovatelé nežádají o ochranu celého přístroje, ale jen jeho části. Za devět dnů po přihlášce Franze Fuchse se na Patentním úřadu objevila další žádost, kterou podala vršovická firma ETA, spol. s r.o., na tentokrát již jasný výherní automat, jehož pojmenování však zcela chybí. Z nákresu je vidět, že se jednalo o obdobu běžných forbesů, což sama přihláška nepopírá, neboť tento v základě známý přístroj je

opatřen dvojím zlepšením, a to zařízením, které dovoluje použití vždy jen jedné mince při hře, dále jest automat opatřen vydavatelem drobného peníze za jednu větší, do automatu vloženou minci.

Technický popis je však i dokonalou právní kličkou pro případ zákazu nebo omezení provozování hazardních her. Vždyť přístroj nemusí být jen výherním automatem, ale i měničem mincí. Stejné způsoby obcházení zákona jsme si již přečetli v americké části této publikace.

Zda pouhých devět dnů rozdílu u podání přihlášky k patentu byla náhoda, nebo se roztrhl s krytím výherních automatů právě tehdy pytel, to už nezjistíme. Pravdou ovšem je, že až do února 1929 se žádný další žadatel o patent na výherní automat nevyskytl. Byl to až Alexius Szederkényi z Karlových Varů, který o práva požádal a k žádosti přiložil technický výkres, znázorňující další typ mechanismu rozšiřujícího principy původního forbesu. Jak sám ve své žádosti píše:

Předmětem vynálezu jest hrací automat na peníze, jehož účelem jest zvýšiti možnost výhry oproti dosud známým automatům a dáti tím větší pravděpodobnost výhry, než-li jak se dosud stává.

Což panu Szederkényiovi můžeme a nemusíme věřit. Pod vzletným úvodem se totiž mnohem spíš skrývá opětovná snaha o získání monopolu na výrobu a omezení možností konkurentů. Popis přístroje, který není nijak pojmenován, je k žádosti přiložen a je velmi zajímavý.

Tři roky byl pak se žádostmi o patentování výherních automatů v Čechách klid. Až v prosinci 1932 se objevuje žádost pana Otakara Wilta z Prahy.Princip jeho přístroje, který opětovně nebyl komerčně označen, spočíval v možnosti zvýšení pravděpodobnosti výhry tím, že kromě počátečního řízení mince při vrhání do automatu je ještě dovednosti hráče dána možnost dalšího ovlivnění pouti mince v automatu řízením určité části vnitřku automatu pomocí zařízení umístěného vně automatu, kde se nachází hvězdice,

již lze natáčet pomocí dvou ramének uvnitř automatu a kloubovitě spojených tyčí, přičemž jedno raménko je upevněno na ose otáčení hvězdice a druhé raménko na ose známým způsobem vně automatu upraveného knoflíku nebo kliky.

Léta 1933 a 1934 přinesla zájem o patentování vhazovačů do výherních automatů a snah Ing. Václava Zinmera z Roudnice nad Labem o patentování závodních her dostihového typu.

Významnou snahou byla i inovace dosud známých patentů firmou Centrála automatů Koehler, Muenzer a spol. Praha, která vyvinula zařízení k vydávání a k současnému samočinnému plnění prémií u automatů na peníze. Smyslem bylo omezení času, po který hráči museli hrát bez možnosti prémiové výhry, neboť předchozím hráčem byly kanálky vyprázdněny. Raffaele Gimelli z italského Milána zažádal v roce 1935 o ruletu s dvojitou kombinací, která se zapsala do podvědomí občanů jako AMBO. Jen velmi stručný popis říká, že skříň je opatřena překážkami pro pohybující se kuličku s přihrádkami, do nichž kulička zapadá.

Také Gérard Madieu z Monaka se pokoušel v Československu podnikat a patentoval si hrací zařízení, které tvořily misky, v jejichž dnu byl uspořádán

určitý počet malých zářezů nebo jiných důlků, prostředku pro orientaci celku, nesoucího uvedené zářezy nebo důlky, a určitého počtu koulí, jichž počet odpovídá počtu zářezů nebo jiných důlků, při čemž tyto koule jsou provedeny tak, aby navzájem se od sebe odlišovaly, čehož lze možno docílit libovolným způsobem… Hodí-li se koule do misky, seskupí se na dně, kde účinkem zářezů v tomto dně vytvoří náhodně některý ze serie obrazů, kteréžto obrazce vykazují vesměs tentýž tvar, t.j. totéž uspořádání s ohledem na vzájemné uspořádání zářezů misky, avšak liší se od sebe navzájem různými vzájemnými polohami jednotlivých koulí, při čemž zářezy měly vždy stejnou orientaci.

Dost složité, co?

Seznam hráčů se mohly vztahovat na polohu jedné nebo víc určených koulí v obrazci, které byl vytvořen, nebo na vlastní vytvořený obrazec. Detailní popis přístroje je samozřejmě k dispozici, ale o jeho realizaci se neví. Natož o hráčské úspěšnosti.

Z materiálů označených protektorátními daty vyplývá, že výherní automaty přežily i dobu okupace a byly zdrojem zábavy i v tomto smutném období našich dějin. Nedá se však s jistotou tvrdit, že všechny byly provozovány v souladu s platnými a účinnými předpisy, ale vážná doba zřejmě ani jiný způsob provozování neumožňovala. Zcela určitě se nacházely v zábavních zařízeních pro německé vojáky, v kasinu v tzv. Deutsches Haus (později Slovanský dům v Praze) a dále ve Spálené ulici č.51. S největší pravděpodobností zde byly umístěny přístroje německé výroby, značek a tudíž i výrobců dnes už sotva zjistitelných.

Socialismus a automaty?

Temné období let 1948-1967
"Temno" z názvu kapitoly se samozřejmě musí brát jako symbolické, prostě se tu není o co opřít. Éra budování socialismu se o tak čistě kapitalistické činnosti, jako je provozování výherních automatů, vůbec nezmiňuje. Žádné články, žádné oficiální výkazy, žádné oficiální záznamy. Přechod restaurací do rukou státu a družstev a negativní vztah k tomuto druhu zábavy učinily své.

1967-1990 - Oživení výroby a provozu koncem 60. let
Celospolečenské oživení, které se nejvíce dotklo literatury a filmu, se projevuje až koncem 60. let a zhruba ze stejné doby nacházíme u tehdejšího Úřadu pro patenty a vynálezy se sídlem na Václavském náměstí v Praze žádost na ochranu průmyslového vzoru, podanou tehdejším důchodcem Petrem Havlíkem z Prahy 3 - ano, ten muž býval obchodním zástupcem firmy Josef Vaněk, továrna automatů, Semily. Jeho žádosti bylo plně vyhověno! O výherním automatu na vhazování mincí Petra Havlíka si uděláme nejlepší představu z popisu jeho hrací desky, který ke své žádosti 25.srpna 1967 přiložil.

Hrací deska o rozměru 88×58 cm je polepena celuloidem černé barvy kombinované se šedou. Na horní části desky je umístěno sedm okének o průměru mince, z nichž čtyři jsou výherní a tři prémiové. Okénka jsou ze tří stran ohraničena kovovými rámečky zvláštního tvaru. Pod těmito okénky se nachází kovová páska 5 mm široká o síle mince, od středu mírně dolů skloněná na obě strany tak, aby se mince rozdělovaly stejnoměrně na obě strany a plnily všechny čtyři zásobníky. Níže pak jsou tyto čtyři zásobníky, a to dva na levé a dva na pravé straně, každý samostatný. Uprostřed je umístěna rozdělovací páčka zvláštního tvaru, která dělí mince střídavě jednou do kanálku vedoucího do zadních samočinných prémií a jednou do pinky automatu. Všechny čtyři zásobníky mincí jsou na konci opatřeny kolečky s ozubením o průměru mince a zajišťovacími a vypouštěcími páčkami úplně nových a zvláštních tvarů a ve funkci naprosto spolehlivých. Na spodní části této hrací desky jsou umístěny dva prémiové zásobníky, a to jeden vlevo a druhý vpravo a jsou doplňovány rozdělovací páčkou zvláštního tvaru stejnoměrně do obou zásobníků. Tyto zásobníky vpouštějí mince zásahem do třetího nebo pátého okénka současně s příslušnou výhrou. Jak zásobníky mincí, tak i ostatní kovové pásky 5 mm široké o síle mince 0,5 mm tvoří celkový obrazec, který je pak krytý sklem. Prohlašuji, že celý tento vzor, jak v celkovém obryse, tak hlavně ve zvláštních tvarech všech páček je úplně nový a nebyl ještě nikým takto zkonstruován.

Z přiloženého nákresu je patrné, že prohlášení je skutečně pravdivé, ovšem s podotknutím, že přístroj je jen jednou variantou stále stejného principu již dávno vyráběných her. Ale jedna věc je důležitější, s Petrem Havlíkem se totiž ještě setkáme.

Protože v originální americké publikaci psal Marshall Fey především o výrobě, výrobcích a právním prostředí pro provoz automatů a čistým provozováním se do hloubky nezabýval, nelze při popisu české historie tyto dvě aktivity od sebe oddělit a některou z nich zcela pominout. V období socialismu totiž o výrobu příliš nešlo, mnohem spíš o provozování, byť je to u tak kapitalistické zábavy ve vztahu k vládnoucímu řadu kuriózní. Naštěstí existuje člověk vskutku povolaný, aby právě o tom vypovídal. Pohybuje se v oboru od roku 1967. A třebaže mnoho cenných a nenahraditelných materiálů v dobách, kdy se nezdálo, že by někdy k něčemu byly, vyhodil, ledaco si ponechal. A hlavně mu zůstala sbírka výherních automatů a pár vzpomínek.

<< minulý díl

pokračování příště >>