KASINA - svět napětí a zábavy - I. pokračování

V anglických hernách 18. století se nejen v Bathu prohrávaly statisíce. Proto nepřekvapí, že jako houby po dešti se začali objevovat různí podvodníci s kartami i kostkami - a jen bůhví, kolik lidí kvůli nim přišlo o všechny své peníze.

stare kasino
Ivo Kasal autor JUDr. Ivo Kasal

Výňatek z knihy KASINA - Svět napětí a zábavy
Vydalo Nakladatelství Olympia, a.s.
SAZKA - OLYMPIA 2002
Edice Sazka

Grafická úprava tohoto výňatku není totožná s grafickou úpravou knihy

V anglických hernách 18. století se nejen v Bathu prohrávaly statisíce. Proto nepřekvapí, že jako houby po dešti se začali objevovat různí podvodníci s kartami i kostkami - a jen bůhví, kolik lidí kvůli nim přišlo o všechny své peníze. Anglie roku 1739 zaznamenala tolik sebevražd, že proti hraní musel být vydán zvláštní zákon, zakazující nejvíc převládající hry jako faro, Ace of Hearts, Hazard a další. Rušitelé tohoto příkazu se vystavovali pokutě až 200 liber nebo zabavení cenného zboží v této hodnotě. Zákaz však nikdy nic nevyřešil, i když byl nepříjemný.

A nepříjemný zůstával i pro legální podnikatele. Tak tomu bylo i v Bathu. Hra totiž držela město nad vodou, samy minerální prameny návštěvníky nelákaly. Zbývalo jediné řešení: nový anglický zákon obsahující seznam zakázaných her musel Master of Ceremonies Nash nějak obejít. Proto začal nejdříve využívat francouzskou hru se třemi kostkami passe-dix nazývanou passage. Po vzoru svých předchůdců si i Nash myslel, že pouhé přejmenování her postačí. Nestačilo. Zákon byl zákon. Pro Bath znamenaly zákazy katastrofu až do okamžiku, kdy v roce 1739 jistý Cook znovu zákon šikovně obešel a vymyslel novou hru zvanou EO (Even and Odd, česky sudá-lichá).

Přestože byl Nash svými právníky upozorněn na to, že znovu a jasně obchází zákon, instaloval dva stoly pro EO přímo do Lower Rooms. Návštěvníci lázní, kteří kvůli zákonům město opustili, se začali vracet, neboť hra se rychle stala velmi populární. Navíc se vynález objevil přesně v době vydání (1740) nového protiherního zákona zpřesňujícího zákon dosavadní tím, že se neomezil pouze na vyjmenování jednotlivých her, ale jednoznačně vymezil jejich znaky. Zákon šel až tak daleko, že každý kdo hrál zakázané hry, mohl být považován za vandráka a vagabunda a mohly se na něj uplatnit i další restriktivní zákony. V této změně předpisu se také poprvé objevuje zmínka o hře rulety či roly poly, na hru EO se ovšem ještě nevztahoval.

Na stranu zákona se postavila i publikace The Ill Effectes of the Game of Rowlet otherwise Rowley Powley (Londýn 1744), jejíž autor Amose Docultre dokazuje, že hráč v uvedené hře nemá proti jejímu provozovateli žádnou matematickou šanci.

Celých pět let přesto hráčská mánie v Anglii pokračovala a vyvrcholila 24. června 1745, když také na hru EO dopadl protiherní zákon. Od té doby se v Anglii hrály pouze nezávadné karetní hry jako třeba whist.

Paříž

Přestože předpisy jednotlivých zemí zakázané hry dostatečně popisovaly, hrálo se dál a provozovatelé se přeli s místními autoritami o to, zda hra je nebo není tou vyjmenovanou a tudíž zakázanou. Představitelé obcí či státu se při svých tvrzeních, že hra je mimo zákon, opírali především o důkazy, které jim předkládala policie, jež vždy doložila své zásahy předměty doličnými. Zvláštní místo mezi policejními úředníky zaujal Gabriel de Sartine z policejního ředitelství, jemuž právě hry tvořily převážnou náplň práce. 12. pro-since 1759 vydal proti hrám edikt stavící mimo zákon vedle boribi a jiných her i hru zvanou přímo ruleta, ačkoli jí určité znaky dnešní rulety ještě chyběly. Hry bujely dál. Sartinův boj s nákazou biribi však byl marný. V Paříži, kde ji hrál snad každý, se ke hře používala dvě plátna, na něž hráči vkládali své sázky. Velká plátna měly hráčské salony, malá plátna se objevovala přímo v ulicích Paříže.

Větší plátno mělo 70 čísel vytištěných ve čtvercích v devíti sloupcích, každý s osmi čísly, kromě středního sloupce, který jich měl těchto šest: 33, 34, 35, 36, 37 a 38, což byla čísla bankéřova. Všechna čísla se četla odshora dolů a zleva doprava. Hráč, který sázel na jedno číslo, pak vyhrával 63:1. Také hoca a biribi nabízely rovné sázky jako barvy, vysoká čísla 39 - 70 nebo nízká 1 - 32. Když padla bankéřova čísla, vše co bylo na herním nákresu (plátně), patřilo banku.

Malé plátno bylo možné položit na chodník a mělo jen 36 čísel vytištěných v šesti sloupcích. Bankéřovi patřila jen čísla čtyři (ve směru pohybu hodinových ručiček): 1, 31, 36 a 6 na středním čtverci. Při sázce a výhře na jedno číslo se vyplácelo 31:1. Menší plátno mělo své nepopíratelné výhody. Bylo přehledné, lépe se přenášelo a také lépe schovávalo před policií. Proto hru na malém plátně hrály každý den tisíce Pařížanů. Aby hráči poznali, kde se hraje, provozovatelé v kapsách a pod plášti tiše cinkali sáčky plnými mincí, neboť za pouliční biribi byly tvrdé tresty. Policisté provozovatele stále pronásledovali a opakovaně zabavovali jejich "nádobíčko".

Do boje s nelegálními hrami znovu vstoupil Gabriel de Sartine, když začal tolerovat hru podstatně bližší ruletě, za což ho někteří historici považují za tvůrce rulety.

Další písemnou zmínkou hře ruleta přináší La Théorie des Juex de Hasard P. N. Huyna (Paříž 1788). Jednalo se o hru se 40 štěrbinami a mísou, v níž rotuje kulička, což samo o sobě říká, ža ani v tomto případě nelze hovořit o ruletě v dnešním slova smyslu. Koncem 18. století byl nejznámějším francouzským herním místem, které se zapsalo do dějin hazardu, pařížský Palais Royal.

Největšího hráčského rozmachu palác dosáhl mezi lety 1789 - 1837, kdy nejen pro Francii, ale také pro celou Evropu fungoval jako obrovské kasino, okupující celý jeden palácový blok, kde na ochoze v číslech 9, 113, 129 a 154 sídlily čtyři herny nižší úrovně, jimž zpočátku vévodili předchůdci rulety a trente-et-quarante. Celý kolos se podílel na obecních i státních příjmech tak významně, že žádná vláda ani nezkoušela zavřít jeho dveře. Dalšími známými hráčskými místy byly vedle Palais Royal hotely Géveres a Soisson, jakož i klub Marivaux a další velkolepé pařížské herny v blízkosti hlavních bulvárů, např. na ulici Grande-Bateliére luxusní klub Cercle des Etrangers (Klub cizinců) se 40 členy z řad aristokracie, generálů a státních politiků a na ulii Richelieu podnik Frascati. K řízení herních činností všech jmenovaných institucí, víceméně centralisticky umístěných do Paříže, zřídil tehdejší francouzský ministr vnitra Fouché speciální úřad Ferme générale des jeux.

A právě v Palais Royal spojil v roce 1796 neznámý Francouz anglické kolo a italský herní nákres na plátně (dnes layout) - a objevila se již dnešní ruleta. Lze soudit, že ruleta nebyla náhlým, nečekaným a kompletním vynálezem jednoho dne a nápadu, jakousi momentální inspirací, jak mnoho historiků nesprávně usuzovalo, ale vyvíjela se do své definitivní podoby krok za krokem po mnoho let. Newyorský loterijní historik Russell T. Barnhart proto v nepublikované práci tvrdí, že kolo stoprocentně pochází z Anglie, plátno z Itálie a vše dohromady dal onen geniální Francouz. Paříž byla jistou výjimkou v lokalizaci evropských hazardních her, protože jak před ní, tak po ní se hry soustřeďovaly především do lázeňských center.

Baden-Baden (r. 1830) Nejstarší vyobrazení oboustranné rulety provozované v Baden-Badenu kolem r. 1830

K názvu kasino

Architekti měli největší problém, jak komplex lázeňských budov určených ke hře vlastně pojmenovat. Proto se relativně dlouhou dobu vyvíjelo označení, jež převážně používáme dodnes a které zahrnuje celý soubor vzájemných vztahů. Jednalo se totiž o specializované budovy se zvláštnostmi exteriéru i interiéru, podřízené všem činnostem, které do nich zadavatelé hodlali umístit. Objevovaly se tedy pojmy Allesaal, Gallerie, Regentenbau, Gesellschafthaus, Assembléesaal nebo Maison d. Assemblée či Assembly Rooms. Koncem 18. století se pro tato zařízení nejvíc používal výraz Redoutte (např. v cáchách, Badenu u Vídně, Godesbergu a Wildbadu), později Kurhaus či Arkadenbau. Jinde se na tato místa, navíc doplněná kolonádami, pavilony a společenskými domy, jakož i stále častěji nezbytným nádražím, přenesl název londýnského komplexu zahrad Vauxhall - Wauxhall či Vaux Hall. (Pro zajímavost. ruský výraz pro nádraží "vokzal" pochází právě z této vývojové etapy.)

Koncem 18. století se začíná pro evropské podniky, v nichž se provozují hazardní hry, používat i výraz casino. Ten později označo-val menší, veřejnosti přístupné sály plné hudby a tance, tedy místa setkání nepočetné společnosti za jasným účelem společné zá-bavy. Vyhledávali je především bohatí pří-slušníci středních stavů, aby zde předváděli své společenské postavení a moc vyplývající z rostoucího bohatství. Ještě později se termín kasino spojoval také s armádou, přesněji s odpočinkem jejích důstojníků. Vždy šlo o místa nakloněná hrám všeho druhu. V Německu té doby existovala tzv. Zivilcasinos, např. Casino-Gesellschaft (od r. 1816) ve Weisbadenu. Smysl této kasinové společnosti vymezoval již první paragraf statutu: ...lokál určený vzájemné zábavě při konverzaci, hře a četbě...

Palais Royal Palais Royal, komerční centrum města s výstavnými obchody, restauracemi a kavárnami, postavili v roce 1636 za éry kardinála Richelieua

Při tvorbě konečného pojmu se projevují vlivy italské, německé a francouzské. Tak se objevují výrazy Casino, Spielcasino, Kursaal, Salle de Réunion i Réunionssaal. Hlavní roli při ustálení dnešního názvu sehrály belgické lázně Spa. Pouze ve Velké Británii zůstaly clubs, kluby, mezi něž patřily White´s a především Crockford´ s tvořený šlechtici, německy mluvící země se přiklonily k výrazu Kursaal, Kurhaus nebo Spielbank.

V roce 1818 byla ruleta tak populární, že tvořila 45 % legálních světových her a vy-tlačovala v té době již zastaralou hru EO. Nehrálo se však jen v Evropě, hazardní hry již tehdy zachvátily celý svět. Američtí indiáni ostatně hráli dávno před tím, než Nový svět objevili Evropané. Evropské karetní hry se v Americe začaly hrát s příjezdem prvních Angličanů, Francouzů či Španělů a ruleta na počátku 19. století, a to v New Orleansu. V hlučných a zakouřených kasinech a saloonech starého Západu soutěžila o hráčské peníze ruleta s pokerem, kostkami, farem, závody psů a ostatním hazardem.

Pokračování příště