KASINA - svět napětí a zábavy - II. pokračování

V roce 1827 otevřel první, skutečně již kasinový podnikatel John Davis z New Orleansu, majitel "The Theatre d´Orleans" a známé tančírny, nákladně vyzdobené kasino, jehož nábytek i hrací stoly, vína i likéry importoval z Anglie a Francie...

stare kasino
Ivo Kasal autor JUDr. Ivo Kasal

Výňatek z knihy KASINA - Svět napětí a zábavy
Vydalo Nakladatelství Olympia, a.s.
SAZKA - OLYMPIA 2002
Edice Sazka

Grafická úprava tohoto výňatku není totožná s grafickou úpravou knihy

(druhé pokračování)

V roce 1827 otevřel první, skutečně již kasinový podnikatel John Davis z New Orleansu, majitel "The Theatre d´Orleans" a známé tančírny, nákladně vyzdobené kasino, jehož nábytek i hrací stoly, vína i likéry importoval z Anglie a Francie. Jeho bufetové večeře se staly příkladem pro řadu dalších luxusních amerických kasin. Proslul také svou péčí o významné hráče. Jeho kasino bylo podobně jako dnešní nevadská kasina otevřeno po 24 hodin a ruletové stoly na Hazard byly velmi dobře obsazené bohatými plantážníky z Louisiany. Je to tak, americká kasina nejsou vynálezem Las Vegas, jak se někteří novináři snaží vnucovat čtenářům.

Jedno z nejznámějších kasin amerického Východu si v roce 1832 otevřel i Edward Pendleton, a to ve Washingtonu na Pennsylvania Avenue nepříliš daleko od Kapitolu. Nazývalo se Palace of Fortune, což neodpovídalo realitě, neboť ani ne za rok tu přišlo o peníze tolik lidí, že se "Paláci štěstí" dostalo přezdívky "srdcovka nádherná" podle jedovaté houby. Členové vlády, senátoři, kongresmani a ostatní federální úředníci byli přitahováni hrou a také zadarmo podávanými víny a likéry. Jejich řady rozšířil i samotný prezident USA James Buchanan, jehož oblíbenou hrou se stalo faro.

V roce 1835 označila Louisiana hazard za těžký zločin a John Davis musel neworleánské kasino zavřít. Vrátil se ke svému divadlu a tančírnám a podnikání v hazardu navždy opustil.

Ten zákaz nepostihl pouze jeden z tehdejších států americké Unie, ale stal se předchůdcem zákazu francouzského, v dějinách kasinového průmyslu nejvýznamnějšího, jehož následky potvrdily, že hazard není možné zničit, možné je pouze připravit se o příjmy, které z něj plynou. Hráči totiž vždy prostě přejdou jinam a ten, kdo zakazuje, ztratí peníze a s nimi vliv a již se mu nikdy nepodaří porazit konkurenci, kterou svým jednáním dokázal podpořit, nebo dokonce i vybudovat.

V prvních třiceti letech 19. století začala mít francouzská společnost problémy s hraním kvůli jasné byrokratické neschopnosti. Ať     to zavinila korupce, nebo lenost, cílená lhostejnost, či obyčejný strach, úředníci nekontrolovali a neregulovali hry tak, jak podle předpisů měli a mohli. Mediální tlaky sílily, nespokojenost nadřízených narůstala, a když v roce 1836 došlo ke zruinování neúměrně velkého počtu osob, poslanecká komora francouzského parlamentu zasáhla. Za vlády Ludvíka Filipa Orleánského na zasedání 17. června 1836 stanovila jasné datum konce legálních hazardních her - 31. prosinec 1837. Poté budou všechny podniky uzavřeny a organizátoři ilegálních her trestáni.

V posledních hodinách provozování hráči zaplnili všechny kluby a nechtěli je opustit. Provozovatelé museli k zachování pořádku volat policii a Národní gardu. Končící kluby obléhaly stovky hráčů, před Frascati se dokonce veřejně zastřelil hráč, který nestačil vyhrát zpět, co dlužil.

Nikoho nezajímalo, že zákaz nic neřeší a pouze v zahraničí zmizí obrovské finanční sumy, jejichž část kdysi končila v místních francouzských rozpočtech. Nikdo nehledal jinou možnost řešení vzniklé situace, nikdo neviděl vinu v zanedbání úřednických povinností. Teprve po čase bylo všem jasné, že zákaz byl chyba, kterou se však již nikdy nepodařilo zcela napravit.

Uzavření pařížských kasin znamenalo ztrátu práce pro stovky jejich zaměstnanců, kteří odešli z Francie do Belgie (Spa) a dnešního Německa (Baden-Baden, Cáchy, Ems, Wies-baden, Pyrmont, Kissingen, Nauheim nebo Cothen). Mnozí se však vystěhovali i za oceán, do Ameriky i Asie, a všude budovali kasina. Mezi nimi odešly také největší světové kasinové osobnosti, jež na dlouhá léta ovlivnily kasinový vývoj, jehož směr určují dodnes. Osudům tří z nich se budeme věnovat již nyní, přestože se pojí s místy, o nichž budeme dále psát podrobněji. Jejich historický význam nemůže být překonán a s jejich jmény se budeme v knize setkávat opakovaně.

Jacques Bénazet

Narodil se ve Foix v roce 1778. Přestože pocházel z rodiny kočího, vystudoval ekonomii a práva v Bordeaux, později se stal manažerem divadla v Lyonu. V té době se také oženil a od svého tchána získal dostatek peněz, aby se všichni mohli přestěhovat do Paříže. Zde si Jacques otevřel advokátní praxi a právům a ekonomii se věnoval naplno. V roce 1824 se náhle objevil jako smírčí soudce ve sporu mezi pány Boursaultem a Chalabrem, úředními revizory herního úřadu v Paříži. Výsledek sporu všechny překvapil. Bénazet totiž nahradil Boursaulta a začal se dělit o funkci supervizora s Chalabrem. Být supervizorem v Paříži, to znamenalo bohatství, ovšem jen pokud člověk své funkci rozuměl a pořádně se jí věnoval. Zaručovala totiž roční příjem ve výši 100 000 franků a procenta z celkového kasinového příjmu.

Jacques Bénazet
Jacques Bénazet na tomto portrétu stále vévodí vstupní hale kasina v Baden-Badenu

Jacques Bénazet na tomto portrétu stále vévodí vstupní hale kasina v Baden-Badenu Funkce se získávala na určitou, obvykle sedmiletou dobu. V roce 1827 vykonával Bénazet funkci supervizora ještě společně s Chalabrem, ale od roku 1835 již sám. V době zákroku proti hrám spoluvlastnil Bénazet dvě nejluxusnější pařížské herny na ulici Richelieu, a to Cercle des Etrangers a Frascati. Patřil k uznávaným herním odborníkům, proto bez problémů získal koncese na provozování kasina v zahraničí.

François Blanc, Louis Blanc

Dvojčata François a Louis se narodila 12. prosince 1806 v Courtezonu u Avignonu, otec Claude Blanc byl zaměstnancem da ňového úřadu. Bratři shodní vizáží i povahou získali přiměřené vzdělání a vandrováním po Francii zkoušeli své štěstí. Vykonávali různé práce, nejčastěji přijímali místa číšníků či úředníků. Především a Avignonu, Lyonu a Paříži je nadchly možnosti finančnictví a bankovnictví. Protože neměli problémy s morálkou či právem, byly některé z jejich činností nečestné a dokonce i nezákonné. Čas od času, za padělání dokladů či listin, ztratili práci. Někde se dokonce píše, že byli trestáni, ale François Blanc na portrétu z doby, kdy zakládal kasino v Monte Carlo v historických podkladech pro tato tvrzení oporu nenajdeme. Pravdou zůstává, že 11. března 1837 stanuli v Bordeaux před soudem za uplácení a korupci v  souvislosti s vládou provozovaným a vlastněným anténovým telegramem mezi Bordeaux a Paříží, ale žaláři se vyhnuli. Žalobce soudu prokázal, že bratři uplatili Pierra Guibota, telegrafního úředníka v Tours, aby jim posílal zašifrované zprávy signalizující růst nebo pád francouzských státních dluhopisů na pařížské burze, než se k informaci dostanou ostatní. Tímto zvýhodněním za dva roky získali úctyhodnou sumu 100 000 franků, jak se později ukázalo, rozhodnou pro jejich další aktivity. Navzdory důkazům dosáhli bratři rozsudku, který jim vyhovoval - museli pouze zaplatit relativně nízké soudní poplatky, čímž proces skončil. Již zde se ukázaly jejich schopnosti, na podobnou činnost - zneužití obecně prospěšných přenosových zařízení - ještě francouzský zákon nepamatoval. Proces však znamenal konec jejich působení v Bordeaux a museli si položit otázku: Co dál? Nemorálně vydělané peníze chtěli rozumně investovat, jako příjemný zdroj obživy se jim jevil návrat k provozování restauračních zařízení a s tím spojených her.

Francois Blac
François Blanc na portrétu z doby, kdy zakládal kasino v Monte Carlo

Protože měli talent, naučili se soudobé živé kasinové hry z obou stran herních stolů, jako hráči i jako jejich organizátoři. Již se však blížil konec roku 1837 a s ním i konec francouzských kasin. Nezbylo jim nic jiného, než se společně s ostatními Francouzi, především Jacquesem Bénazetem, poohlédnout v zahraničí. (Pár desetiletí před nimi totéž učinili jiní Francouzi, např. François Chévilly, teď již provozující kasino v Baden-Badenu, nebo Antoine Chabert, bývalý vlastník jednoho z hráčských klubů v Palais Royal, rovněž provozovatel baden-badenského kasina.)

Všichni tři si s sebou vzali i řadu svých známých a kamarádů a během několika následujících let dosáhli neuvěřitelných úspěchů. Z jejich umu však netěžila Francie, ale Baden-Baden, Bad Homburg či Monako.

V dějinách kasin jsou i jiné okamžiky a jiná jména, z nichž zmíníme alespoň anglického státníka lorda Broughama, který podporoval italskou herní konkurenci a také proslavil francouzská města Nice a Cannes.

Rok 1842 přinesl další vývoj ruletového kola. Bratři Blancovi odstranili jednu nulu, čímž vyřadili konkurenci a přitáhli hráče, Američané naopak další nulu přidali a ztrojnásobili procentní příjem provozovatele, čímž však hru pro hráče učinili méně zajímavou. Někde tuto třetí nulu i nahradili  obrázkem amerického orla, zrychlili otáčky kola třikrát, ale žádný výrazný efekt se nedostavil.

V 50. - 70. letech 19. století se počet evropských a amerických kasin výrazně zvýšil. Plantážníci a otrokáři z amerického Jihu, boháči ze Západu, ruská šlechta na Riviéře či Angličané a Francouzi v malých státech dnešního Německa, ti všichni prohrávali celé majetky.

Nejznámějším tehdejším americkým kasinovým podnikatelem se stal Richard Canfield, který měl na přelomu 19. a 20. století, konkrétně v letech 1890 - 1905, ve svých podnicích The Madison Square Club v New Yorku a Saratoga Club House v Saratoze tu nejlepší klientelu. Aby minimalizoval vliv policie, prohlásil řadu z tehdejších kasin za soukromé kluby a členům vydával zvláštní karty. Tvrdí se však, že to nestačilo, tak svůj vynález každoročně doplnil o 100 000 dolarů, aby si ho policie vůbec nevšímala.

V roce 1898 se proslavil i 39letý Edward Riley Bradley, později známý jako Colonel Bradley, jenž si otevřel Beach Club v Palm Beach na Floridě. Na rozdíl od Canfieldových velmi drahých kasin postavil Beach Club za nízkou cenu 4000 dolarů. Klub byl ubohý, vstup se zakazoval podnapilým (a ženám), ale když jej v roce 1912 přestavěl, získal si zájem celého okolí. Colonel Bradley´s Beach Club až dosud drží jeden kasinový primát: Stal se nejdéle provozovaným nelegálním kasinem v USA v letech 1898 - 1941!

Pokračování příště.