Poslední desetiletí se nese ve znamení mnoha výdobytků moderních technologií, ale snad žádný z nich nemá takovou negativní příchuť jako počítačové hry. Oprávněně? To si myslí zástupci spolků brojících proti násilí ve hrách a zastávajících se práva na ničím nenarušený psychický vývoj dětí. Neoprávněně? To si myslí ti ostatní, kteří ale uznávají, že některé konkrátní tituly opravdu překročily nejen hranici dobrého vkusu. Fakt je ten, že brutalita počítačových her s rozvojem výpočetní techniky radikálně stoupla. Zatímco v osmdesátých letech vás hranaté červené tečky symbolizující zničený pěchotní tank nemohly nijak emocionálně zasáhnout, v současném světě 3D akčních přestřelek s grafikou blížící se realitě jde už o úplně jiný druh zážitku. Dobře si toho jsou vědomi tvůrci a distributoři her, kteří se nerozpakují nabízet stále rafinovanější způsoby digitální smrti.

Bylo by ale příliš generalizující si myslet, že to záporné na počítačových hrách je symbolizováno pouze vyhřezlými orgány, které se nám válejí po monitoru. Negativní struny se rozeznějí i v okamžiku, kdy se celá idea hry zvrtne v něco, co není obecně přijatelné. Zde už je mnohem jednoznačnější říci "ano, tahle hra nemá na trhu co dělat". Zjevný rasismus, fašismus, otevřená podpora kriminálního jednání, neúcta k lidskému životu... Ale minimálně dva poslední důvody jsou právě velmi oblíbeným nosným tématem pro vytvoření nové hry. Pokud takové počítačové hry hrajete, potom si vzpomeňte, kolikrát jste stáli na straně zločinu a stříleli po mužích zákona, které jste zabíjeli bez toho, aniž byste mysleli na jejich nezaopatřené rodinné příslušníky, nebo jen na to, že by je vaše počínání mohlo bolet...
   Cenzura a zákazy v herním průmyslu? Pochopitelně existují, ale v České republice si zatím máte možnost virtuální vraždění užívat bez zásahů zdejších mocenských kruhů. Cenzuře se naopak velmi dobře daří ve Spojených státech, ostré to je i v Brazílii, zákazy prodeje konkrétních titulů se ale objevují v mnoha zemích světa bez ohledu na to, jestli je považujeme za státy s rozvinutou počítačovou subkulturou či nikoli. Čas od času se navíc stane, že nějaký reálný násilný čin bývá provinilým nešťastníkem či jeho okolím připisován právě vlivu počítačových her, nekontrolované běsnění s joystickem v ruce prý v daných případech posloužilo jako katalyzátor budoucího neštěstí... Pamatujete se ještě třeba na šílenou tragédii na škole v americkém Columbine z dubna 1999? Dva studenti si tehdy pro sebe schovali pár nábojů, ale ještě předtím stačili bezcitně postřílet čtrnáct svých spolužáků a jednoho učitele. Plno zraněných může mluvit o štěstí v pekle, které se tam tehdy rozpoutalo. Následné psychologické rozbory očividně narušených povah mladistvých násilníků přinášely teze o tom, že byli vášnivými hráči násilných her, jimž vévodil kultovní, ale nyní již dávno překonaný Doom...
   Opět se vzedmula vlna protestů proti podobným hrám - k vášnivým debatám došlo dokonce i na půdě kongresu. Ovšem ne všude je situace stejná, například v Japonsku nějaké herní zařízení vlastní a násilným hrám holduje více než 70% rodin. Mezi nejprodávajější tituly tam rozhodně nepatří simulátory pěstování vinné révy, a přesto tam kriminalita - i v ráci cílové teenagerské skupiny - neustále klesá. Vyvrací tento japonský paradox nebezpečnost krvavých her? Určitě ne, ale dokazuje, že prostě nic není černobílé a o ničem nelze rozhodnout šmahem od stolu.
   Jste-li hluší k diskusím o morálnosti této lidské zábavy a chcete-li si zakoupit hru, která vám obarví monitor do temně ruda. potom se ptejte v prodejnách například po všech dílech Quaka, ale vězte, že jde jen o slabý odvar toho, co nabízí například proslulý Carmageddon (v několika svých pokračováních). Cílem vašeho snažení v této hře je automobily brutálně drtit chodce. Za každého sraženého pěšáka získáváte časové bonusy, bez kterých vaše hra skončí nedlouho poté, co začala. Srazíte-li jich více najednou, či se vám dokonce podaří nebožáka přišpendlit smykem ke zdi, berete adekvátní násobky. Krev stříká, údy praskají, motory řvou. Dalším důležitým aspektem zdárného ukončení hry je totálně zničit veškerá auta vašich vitruálních (v síťové verzi i reálných) spoluhráčů. Automobily má ve svém názvu také hra Grand Theft Auto, která se v mnoha zemích světa rovněž dočkala zákazu prodeje - jde o jakýsi simulátor gangstera, který je založen na tom, že přepadáváte nebohé řidiče, zabavujete jim vozy ve prospěch svého mafiánského bosse a plníte různé hnusné úkoly muže z podsvětí. Naprostou legendou mezi krváky je ale hra Postal, kterou nejpřesněji vystihuje heslo "nejprve ženy a děti" (samozřejmě zavraždit). Brutální mordování každého, kdo se vám připlete do cesty (a můžete si vychutnat třeba hromadnou smrt zástupu mažoretek nebo školky na vycházce nebezpečnými ulicemi...), je sice vidět z ptačí perspektivy, ale kaluže krve a utržené lidské údy jsou velice realisticky propracované... Nejen v USA si Postal vysloužil promptní zákaz prodeje. Ještě že žijeme v tak liberální zemi - u nás je stále možno mažoretky virtuálně vraždit.
   Hry jsou - alespoň ve Spojených státech - hodnoceny podle stupnic vhodnosti podobně jako filmy. podle toho si mohou neznalí rodiče vybírat pro své ratolesti odpovídající vánoční dárky a nehrozí pohled na osmileté děvčátko vraždící mariňáky po desítkách.
   Také samotní tvůrci her se brání tomu, aby jejich hry byly označovány za zbytečně krvavé. Dělají to fikaně. Třeba tak, že ke hrám nabídnou rodičovské pojistky omezující množství krve na obrazovce. Případně tak, že krev obarví třeba dozelena a usmrcované postavy potom vydávají za zombie nebo mimozemšťany, a ty je přece masakrovat obecně povoleno (fuj!).
   Tohle všechno jsou ale jen berličky, protože kdo chce krev, ten si ji vždycky najde. Hráčská komunita je jako žralok - ucítí-li krev, nec ji nezastaví. Je tu totiž internet, který umožňuje nakupovat zakázané zbožíčko u protinožců nebo šířit patche, které ze zelené krve udělají zase tu starou a dobrou červenou. Čeští hráči, nelekejte se a vesele využívejte toho, že se podobných obcházením zákazů a zákonů zatím nemusíte zabývat a nechte po svých monitorech téct nekonečné barely krve!

Jakub Holý, Internet (QUO 1/2001)