Výherní automaty - 100 let historie v Evropě a v českých zemích
Evropa - Od mechaniky k elektronice

Z evropské mapy výrobců výherních automatů:

České země

II. etapa: 1990-2000
Nahoru a dolů

Zatímco se na Václavském náměstí v Praze srocovaly davy a bojovalo se o charakter nové společnosti, množily se v tehdejších podnicích zahraničního obchodu návštěvy různého druhu obchodníků s neuvěřitelnými nabídkami na osobní spolupráci těch, kteří o možnostech obchodu alespoň trochu rozhodovali. Jak již tušíme, do léta 1990 nebylo možné porušit tzv. Barčákovo (podle jména ministra zahraničního obchodu) kolečko. Tuhý monopol zahraničního obchodu znamenal, že zboží určené k dalšímu prodeji či výrobě nemohlo být dovezeno jinak než prostřednictvím příslušné organizace zahraničního obchodu, mající konkrétní komoditu ve své číselné výseči. Výherní automaty se samozřejmě jako pojem nikde přímo nevyskytovaly, dovozci je definovali různě. Proto se také vyskytlo několik organizací zahraničního obchodu, které je prohlásily "za svou" komoditu a dovozem přístrojů se začaly zabývat. Pro individuální spotřebu nebyl dovoz zboží nijak omezován, hranice byly otevřeny a kdo měl pár marek, rád je v Německu směnil za starší a relativně levný výherní automat. A právě situace počátku roku 1990 se stala jednou z příčin negativního pohledu veřejnosti na provozovatele výherních automatů v současném Česku.

Nálada ve společnosti překypovala optimismem, vše dříve zakazované se smělo, přestože právní předpisy určité činnosti dále nepovolovaly nebo silně omezovaly. Veřejnost se však na zákony dívala jako na dílo komunismu, ke kterému není třeba přihlížet a brát na ně zřetel. I když právní předpisy celý provoz výherních automatů stále dusily, jednotlivci jež jednali jinak. Do Československa se v individuálních dovozech hrnuly stovky starých a starších výherních automatů z tradičních zemí výroby. Především z Německa, jehož závěsné přístroje byly menší a do osobního auta se snadno vešly i čtyři. A možná i někdo ze čtenářů byl v hospodě, kde se ve večerních hodinách objevil občan a jako s nůší na zádech přicházel s výherním automatem, který pro obveselení přítomných na chvíli spustil. Mince, jež v přístroji zůstaly, byly samozřejmě jeho. Bez povolení, v rozporu se zákonem, bez evidence tržeb, bez ohledu na nějaké daně, prostě "načerno".

Rototron Windsor Beromat, Berlín, 1986 Ano, i tento automat sloužil v tehdejší době načerno

Hospodští nějakou dobu s podobnými prezentacemi souhlasili, ale později se domáhali svého. Obsah kasiček se vysypával na stůl a aktéři se jako loupežníci dělili o mince. Jedna tobě, jedna mně. Samozřejmě se popsaný způsob provozování rychle rozkřikl a veřejnost stále se utápějící v humanistických ideálech začala výnosnou činností opovrhovat a podobné výjevy spojovala se "světskými", tedy s lidmi od kolotočů a dalších atrakcí, s osobami s kriminálními aktivitami apod. Ani státním úředníkům se uvedený typ provozování nijak nelíbil, a proto se zrychlovaly práce na přijetí nového zákona o loteriích, který by alespoň na přechodnou dobu stanovil mantinely. Od prosince 1989 do května 1990 se dovozem a provozem výherních automatů začaly v rozporu s tehdy platným a účinným zákonem zabývat i subjekty, od kterých bychom to asi nejméně očekávali. Podle zřizovatelských listin bylo provozování výherních automatů jejich normální náplni na hony vzdálené, ale jejich vedení, novým termínem management, vytušilo, že by to mohl být dobrý zdroj příjmů.

Nejblíže k dovozu i provozování měla družstva, protože jejich vnitřní organizace, právní režim a jistá flexibilita těmto aktivitám přímo nahrávaly. Jednalo se prakticky o všechny typy družstev, které se automaty začaly zabývat. A některé české a slovenské subjekty dokonce výrobu výherních automatů v tehdejším Československu zahájily.

Proč začít vyrábět
Jednou z příčin, která rozhodnutí vyrábět výherní automaty způsobila, je bezesporu legalizace soukromých provozovatelských subjektů novým zákonem č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách, znamenající průlom do státního monopolu (s účinností od května 1990), další bylo nesnadné získávání přístrojů do vlastnictví, lépe řečeno téměř nemožnost jejich získání, pokud provozovatel stál mimo již dávno rozdělené zdroje. Velmi důležitou roli sehrály i optimistické odhady možností tuzemské ekonomiky a schopnosti českých lidí včetně pocitu "to dokážeme taky". A byla tu ovšem euforie z tehdejších nových možností, jakož i očekávání přátelského přijetí tuzemských automatů v zahraničí. Největším omylem se bohužel ukázaly být domněnky o nadcházející státní ochraně zahraničních a tuzemských investic a že se na výrobu a provozování výherních automatů bude pohlížet jako na činnost rovnocennou a srovnatelnou s dalšími výrobními obory. I proto je nutné konstatovat, že následující popis výrobních aktivit československých a později českých subjektů již dnes patří minulosti a v blízké budousnosti se zřejmě těžko najde firma či jednotlivec, který se znovu vrhne do výroby automatů. České společnosti, které se o vývoj a výrobu samostatně pokusily (s výjimkou ZPA), sice nezanikly, ale věnují se především provozu, nebo se odklonily k jiným technickým aktivitám. Příčiny zániku vývoje a výroby se vesměs shodují. Na prvním místě je jistě společenské povědomí, zakořeněný odpor a čtyřicet let popisování hazardních her na automatech jako činnost kapitalistických parazitů. Společenská příchuť něčeho nekalého, případně nezákonného, spojená s výherními automaty, zkrátka stále trvá. Vlastně to není zvlášť specificky české, také ve Spojených státech amerických to, jak víme od Marshalla Feye, zažili, ať na automaty útočily spolky, nebo se proti nim stavěla úřední místa, a to i v obdobích, kdy jejich provoz byl legální. Stejný přístup úředníků v různých institucích, úřadech, bankovních domech a prostě všude tam, kde se o něčem rozhodovalo, lze zaznamenat i u nás. Reakce byla zásadně dvojí: neoblomný a zatvrzelý postoj vůči argumentům - nebo natažená ruka. Mimořádně vysoké částky na vývoj, strojový park a odborné síly některé firmy skutečně vynaložily a doufaly, že se jim investice časem vrátí. Ochrana investic však v České republice prakticky neexistuje, a pokud se někdy jednalo o možnost poškodit výrobce nebo provozovatele výherních automatů, jako by se tak dělo s jistou radostí. Nikoho na žádné úrovni nezajímalo, kolik lidí přijde o svou práci, nikoho nezajímalo, co bude s investovanými prostředky zahraničními či tuzemskými, kdo a jak bude splácet úvěry. A tak zatímco v letech 1990-1995 dosahoval počet osob nacházejících v oboru výherních automatů obživu zhruba 40 000, v roce 1999 se již jednalo jen o jednu třetinu z tohoto čísla. A objevil se další kámen úrazu, představa, že české výrobky snesou srovnání se světovou produkcí. I když v některých případech tomu tak bylo, západní firmy si velmi dobře hlídají své trhy a proniknout na ně je téměř nemožné. A tak když český parlament omezil odbyt na českém trhu zavedením místních poplatků (1997) a zahraničí české přístroje neakceptovalo, zbývalo jediné - výrobu ukončit.

V ZPA byli první

Ing. Valníček měl k práci na výherních automatech blízko, vystudoval ČVUT se specializací na elektrotechniku a než nastoupil do ZPA, pracoval ve Výzkumném ústavu pro sdělovací techniku A. S. Popova jako výzkumník. V ZPA Čakovice byl od roku 1989 v nově vznikajícím oddělení zaměřeném na nové výrobní programy

S výrobou výherních automatů v českých zemích po r. 1990 začal skutečný elektrotechnický gigant, jehož kořeny sahají do Vejprt, kde Emil Pooper v r. 1923 založil Severočeskou továrnu elektroměrů. Ta byla v r. 1945 znárodněna a stala se součástí Elektrotechnických závodů Křížík, Praha-Smíchov. Z ní se později stal národní podnik Veltechna Čakovice a v roce 1958 součást Závodů průmyslové automatizace, n. p. ,Praha, pod názvem ZPA Čakovice.

Po celou dobu dobu socialismu se výroba v ZPA soustředila na tzv. výpočetní techniku střední velikosti a kusovou výrobu rozvaděčů a řídicích systémů. S ohledem na sortiment výrobků, které lze od samého vzniku podniku považovat za strategický, se dá předpokládat, že většina podniků v republice, zvláště těch větších, provozovala v období do r. 1990 alespoň jedno zařízení z čakovické produkce. Jednalo se i o takové projekty jako Jaderná elektrárna Temelín, Vodárna Želivka, Gabčíkovo, Mochovce, Metro Praha, Letiště Ruzyně atd. V listopadu 1989 byla výroba v ZPA výrazně omezena, protože již nikdo nechtěl počítače typu ADT, nahrazované bezproblémovým dovozem osobních počítačů (PC) ze zahraničí. Současně došlo k razantnímu omezení výroby rozvaděčů, silnoproudého a zbrojního programu speciální techniky. Ještě zhruba do července 1990 se dokončovaly rozjeté výroby a přemýšlelo se co dál, jak zajistit práci pro několik tisíc zaměstnanců. V srpnu r. 1990 skupina vývojových pracovníků z Výzkumného ústavu matematických strojů dostala nápad zkusit vyrábět výherní automaty, a to jednak proto, že ZPA mělo pro tuto výrobu dokonalé výrobní zázemí, jednak byl počet zahraničních přístrojů na trhu ještě malý. Dovoz navíc stále omezovaly podniky zahraničního obchodu a přístroje se v té době neprodávaly, ale jen pronajímaly.

V první fázi bylo nutné prosadit uvolnění financí pro vývoj obou základních typů výherních automatů, tj. válcových a obrazovkových, pro jejichž výrobu se ZPA rozhodlo. Vedení ZPA s touto novou pracovní náplní souhlasilo a rozhodlo se zajistit desítky miliónů korun na vývoj prvních českých plně elektromechanických a obrazových automatů. Prakticky ihned se vytvořil společný vývojový tým vedený ing. Igorem Valníčkem.

Ing. Luboš Tuček, poslední generální ředitel Evatechu, a. s. , který s výrobou a distribucí VHP ZPA převzal jen problémy.

Celý vývojový kolektiv tvořilo přes 50 lidí včetně pracovníků Výzkumného ústavu matematických strojů, kteří však nesídlili s ostatními v hlavním závodě v Čakovicích, ale ve Vokovicích. Samotný vývoj měl, jak je běžné i u jiných výrobků, několik částí. Vývojáři z VÚMS připravili základní koncepci a programy her a podklady pro sítotisk na přední skla, vývojáři v Čakovicích provedli jejich překreslení do prototypové dokumentace a výrobní dokumentace. Jako vzor pro vývoj i výrobu československých válcovách přístrojů sloužily automaty od anglických firem Bell-Fruit a Barcrest, které k tomuto účelu ZPA zakoupily. Pro obrazovkové automaty nebyl žádný vzor zvolen a probíhal naprosto samostatný, ničím neovlivňovaný vývoj. U válcových přístrojů vývojáři vedení ing. Dětákem zkoumali dvě stránky automatů, jednak hru - software - a jednak hardware (přístroj). Na vzorcích pozorovali veškeré funkce automatu, protože až do té doby nikdo z nich neměl s výherními automaty žádnou zkušenost. Dekódovalo se, co vlastně počítač všechno řídí - tj. jeho vztah k vhazovači, vyplaceči, válcům a hrači jako takovému. Až zbytečně úzkostlivě se dbalo na autorská práva, aby nikdo nemohl říci, že se jedná o herní kopii nebo kopii hartwaru. (Zbytečně proto, že jak již víme, jistá míra kopírování je i u zahraničních výrobců běžná. ) Jako původní se proto vyvíjelo naprosto všechno. Od skříně přes vhazovače, vyplaceče, počítače, zdroje, tlačítka atd. Podle tuzemských myšlenek a projektů se připravovaly návrhy na výrobu všech důležitých komponentů výherních automatů přímo v Čakovicích, protože se předpokládalo, že firma se bude uvedenou činností zabývat po velmi dlouhou dobu. V ZPA Čakovice roku 1990 se ještě plně postupovalo podle zažitých socialistických postupů. Zadal se vývoj, na jehož konci byla zpráva o jeho ukončení. Bylo-li v oponentuře shledáno, že tímto směrem je možno nekonfliktně pokračovat, potom se zahájila spolupráce s výrobou, připravila se prototypová dokumentace a na základě výroby prototypu a ověření funkčnosti se připravila várobní dokumentace a realizace výroby. Celý uvedený postup za socialismu zabral minimálně pět let, což ovšem při výrobě automatů v Čakovicích

Pavel Dolínek v ZPA Čakovice odpovídal za technický vývoj a přípravu moderního čekého automatu do výroby

samozřejmě nešlo. Teď se celý proces musel zvládnout za půl roku, protože se již začaly navážet tisíce přístrojů ze zahraničí. V prvním stanovisku k záměru výroby všech komponentů v Československu bylo sděleno, že je to drahé, časově náročné a provozně neodzkoušené, což mohlo přinášet v budoucnosti velké problémy. Z důvodu zachování výroby a udržení zaměstnanosti velkého počtu lidí se vedení firmy rozhodlo zůstat u verze původního vývoje a výroby všech komponentů. V září 1990 vznikl realizační tým (vedle ing. Valníčka a Pavla Dolínka i ing. Děták, ing. Hendrych a ing. Šob, první hry pro válcové přístroje vymýšlel ing. Sova). Udržet nutné tempo znamenalo porušovat všechny zažité socialistické postupy. Naštěstí měl realizační tým oporu v generálním řediteli ing. Kaflákovi, který chápal, že striktním dodržováním starých interních předpisů by žádný přístroj nevznikl včas a celý projekt by se nestal schopným konkurence. A tak se již v prosinci 1990 na poradě vedení předváděla hotová skříň a jednotlivé jmenované komponenty. Přestože se dařilo dodržovat všechny termíny, část vedení nevěřila, že se termín spuštění plné výroby stanovený na červen 1991 podaří dodržet. Mezitím se na českém trhu objevila záplava přístrojů dovezených, dokonce i ZPA Čakovice nakoupily sto kusů starších VHP zn. Bell-Fruit, které od ledna 1991 sloužily k provozování a přípravě trhu a zaučení personálu právě vzniklé provozovatelské firmy. Tou bylo družstvo TAROK, jež mělo provozovat jen přístroje dodané ZPA, ať jimi přímo vyrobené nebo nakoupené. Ověřovací výroba prvních pěti kusů a jejich kompletace proběhla v dubnu r. 1991, v květnu již byly připraveny k expedici a odvážely se na první místa ke zkušebnímu provozu.

<< minulý díl

pokračování příště >>