V herně Harlequ´in na pražských Vinohradech se čas od času objeví známá zápolící dvojice, Martin Hrdinka a Miloš Skalka. Hrají vždy dlouhé hodiny, kouří nezbytný doutníček a baví se. Ano baví se kulečníkem s dírami, neboli poolem. Jejich pracoviště, Český rozhlas je vzdálen od Harlequ´inu jen pár metrů co by kamenem dohodil a tak jednoho dne se natáhla "pupeční šňůra" mezi oběma místy. Přímo z Harlequ´inu byl pak vysílán přímý přenos s kulečníkového turnaje osobností. Za vším stál právě Martin Hrdinka a tak jsem nelenil a zeptal jsem se na jeho kulečníkové první krůčky.

Kdy jsi poprvé hrál kulečník?
   Byli jsme jednoho dne v roce 1991 na pracovní cestě v Řecku. Počasí bylo tak hrozné, že se nic nedalo dělat. V hotelu však stál kulečníkový stůl s dírami a my jsme začali hrát. Začalo mě to bavit a tak během krátké doby jsem si našel vynikajícího koníčka. Zajímavostí je, že můj táta chodil v té době na kulečník do hospody U Klokoně a hrál dlouhé hodiny. Mě to nudilo, ani jsem to nezkoušel. Vlastně mě k tomu stolu ani pořádně nepustili a hned mě vyhazovali. Celá kulečníková anabáze pak pokračuje, že na svých štacích za muzikou s Milošem Skalkou objevujeme nové a nové bary s kulečníkem a tam pak společně s technikem a řidičem hrajem ty své důležité turnaje.

Když hraješ tak dlouho, tak máš jistě své tágo?
   Nemám, protože mám rád neplánovanou hru, což znamená, teď jdu hrát, nejsem omezen tím, že zrovna nemám své tágo a jdu! Vyberu si stůl popadnu první tágo, radši kratší, zkontroluji kůži a hrajem. Pak mohu v klidu svádět svou prohru na tágo, protože není moje a je kratší.

Co kdyby jsi měl svoje a nechával sis ho v herně?
   To bych musel chodit do jedné jediné herny a to se mi nehodí. Navíc bych byl asi tím tágem zmlsaný.

Když jsi hrál v Řecku, byla to jediná cizí země, kde jsi to zkusil?
   Mám několik v podstatě podniků na světě, kde hraji. V Londýně se jmenuje U Prince Edvarda, tam chlap už ví, že budeme hrát a že si u toho pustíme v kteroukoli roční dobu Anglické vánoční písničky. Hráli jsme tam již sedmkrát. Další je na Mallorce, jmenuje se to U Rytířů, je tam jedna zvláštnost sloup uprostřed herny. U každého stolu je místo odkud nejde hrát. Majitel to vyřešil tak, že na sloupu je držák s velmi kraťounkým tágem a s ním tyto nehratelné strky hrajete. Samozřejmě, že si tam pouštíme muziku 70 léta. Hráli jsme tam celkem třikrát. Ve Španělsku, hrajeme v městě Oropesadelmar. Jméno herny si nepamatuji, ale protože celou dobu pobytu pršelo, tak jsme s Milološem Skalkou, Leškem Semelkou a dalšími členy výpravy hráli i deset hodin denně. Další štací byl Kypr. Byl tam jeden bar a zde jsme hráli s každý den teda večer. Tam nás naučili hrát o peníze. V podstatě člověk si vezme stůl, položí na jeho okraj minci o kterou chce hrát a hraje si sám. Nestalo se, že by se někdo nepřihlásil do hry. Po několika dnech se z tohoto způsobu hledání soupeře vyvinul turnaj. A tak jsme hráli každý večer turnaj s finanční dotací. Malou, ale o to se víc člověk bál prohrát a tím víc zábavy kulečník přinášel.

Máš nějakého protihráče, kterého by jsi chtěl porazit a nejde to?
   Spíše jsou to protihráči s kterými bych nechtěl hrát. Protože nerad prohrávám a je to Jirka Korn, Marek Eben, ale i Pavel Nový. Hrozně mě dojme, když mě porazí jedna z kolegyní z muzikálu Pomáda. Velmi často jsme s nimi na kulečníku a tak se někdy stane, že je člověk podcení a prohra je tady. To jsem rudý vzteky a několik nocí nespím.

To tolik své prohry prožíváš?
   Totiž on si každý jde nejdříve jen tak za zábavou, jen tak si cvrnknout. Pak však dojde ke hře a neznám člověka, kterého by prohra nemrzela. To mě drží ve všech sportech.

Ve všech sportech? Jakým sportem ještě trávíš svůj volný čas?
   Nejradši mám fotbal. Jsem bývalým hráčem Bohemky, dokonce jsem reprezentoval ČSSR v patnácti letech, jako starší žák. Dál jsem hrál za Amforu a momentálně jsem hráčem fotbalového týmu 1.FC Radiožurnál. Hraje zde i Martin Dejdar, Pavel Nový, Dominik Hašek, Jakub Smolík a další kamarádi. Hraji velmi rád i tenis, slunce, antuka no prostě nádhera!

Co povíš závěrem?
   Chtěl bych všem vzkázat, aby si vážili toho, že po roce 1989 sem k nám dorazil tento sport u kterého se dá strávit tolik volného času.

Pavel Halamka